Bude asi náročné pretiahnuť okom tejto ihly viac ako jednu niť. Faktov, ktoré budú tvoriť jednotlivé nite bude mnoho, no aj napriek tomu dúfam, že sa nezamotáme a pochopíme sa. Aby sme pochopili to prečo sa muselo 10. Apríla 2010 stať to, čo sa stalo sa  budeme musieť vrátiť do roku 1919.

Prvá niť

Józef Piłsudski hlavný predstaviteľ obnoveného Poľska nebol spokojný s vymedzením poľských hraníc po 1. Svetovej vojne. Na Versaillskej konferencii ale svoje požiadavky (hranice Poľska mali byť na východe ako pred posledným delením tejto krajiny) predostrieť krajinám Dohody nemohol, tak poľská vláda vydala v marci roku 1919 rozkaz na pochod na Litvu a do Bieloruska. O 2 mesiace neskôr sú už aj na Ukrajine. Začiatkom roku 1920 vtrhli do Ruska, kde ešte prebiehala občianska vojna. Pre sovietov to bol obrovský debakel. V zajatí skončilo 80 – 85 000 sovietskych vojakov. Podľa historikov oboch zúčastnených krajín zomrelo v táboroch 16 – 17 000 zajatcov (poľskí historici: profesor Waldemar Rezmer a profesor Zbigniew Karpus) a 18 – 20 000 zajatcov (ruský historik: profesor Gennadij Matvejev). Zámerne som zostal pri zemi, lebo z ruskej strany sa ozývajú aj hlasy o vyšších počtoch a to čo sa týka počtu zajatcov ako aj počtu mŕtvych (165 000 respektíve 70 000). Väčšina zo zajatcov síce zomrela na týfus, choleru, dyzentériu, chrípku a španielsku chrípku, ale to neospravedlňuje. Neospravedlňuje to predsa ani Nemcov a ich zločiny na židovskom Holokauste. Však aj v nemeckých koncentračných táboroch zomrela väčšina Židov na choroby, zlú hygienu, bez stravy nedostatočnej kvality a objemu…Nikdy sa ruskému národu neospravedlnili a takto ospravedlňujú svoje historické zločiny. Nezmyselne rozlišujú medzi spôsobmi smrti, akoby výsledok nebol rovnaký.

Druhá niť

Feliks Dzierżyński poľský komunistický revolucionár, ktorý pochádzal zo šľachtickej rodiny. Jeho vrcholným dielom bolo založenie tajnej polície Cheka (1917), na ktorej čelo sa postavil. V roku 1922 došlo k jej reorganizácii (premenovaniu na OGPU). V Júli 1934 premenovaná na NKVD. Rok po katynskej masakre bola s pod nej vyňatá NKGB (1941), premenovaná po vojne v roku 1946 na MGB. Jej posledná transformácia bola známa pod skratkou KGB (1954). Poľský šľachtic v službách boľševika zomrel v roku 1926, ale forma zločinov, ktoré si je len veľmi ťažko možno čo i len predstaviť sa za tie roky takmer nezmenila.

Tretia niť

V katynskom lese bolo popravených sovietskou NKVD cca 15 000 vojakov a ďalších 7 000 policajtov a ľudí tvoriacich poľskú inteligenciu. Ale vedeli ste, že v tomto istom lese bolo postrieľaných slávnou NKVD celkom viac ako 200 000 Poliakov? Nie? Médiá vám o tom nepovedali? Však na nich nezáleží?! Ich životy sú menejcenné?! NKVD zabila v tomto lese 6 – 8 000 Rusov. Podľa českých historikov aj cca 300 Čechov. Predpokladám teda, že medzi mŕtvymi by sa našli aj Slováci, ale našu inteligenciu to nezaujíma!

Štvrtá niť

Prečo po predstaviteľoch sovietskej prípadne ruskej vlády poplatné médiá neustále požadujú ospravedlnenie za katynský masaker? Ospravedlnil sa už Michail Gorbačov, citujem z jeho oficiálnej správy:

„Sovietsky zväz vyjadruje hlboké poľutovanie nad katynskou tragédiou a vyhlasuje, že je to jeden z najťažších zločinov stalinizmu…“

V Októbri 1992 sa ospravedlnil Boris Jeľcin a osobne odovzdal dokumenty o tejto tragédii poľskému prezidentovi Lechovi Walesovi. Tieto dokumenty poľská strana hanebne „stratila“.

Príkaz na popravu dal síce Stalin (Gruzínec), ale popravy vykonávala spomínaná NKVD pod vedením iného Gruzínca, Lavrentija Pavloviča Beriju. V roku 1953 bol za svoje zločiny súdený a odsúdený k trestu smrti.

Piata niť

Keď hovorí Vladimír Putin, tak Slovenské médiá polovicu zamlčia! 7. Apríla 2010 sa stretli pri uctení si pamiatky obetí katynskej tragédie dvaja premiéri, spomínaný Putin a Donald Tusk. Tusk bol mimochodom proti tomu, aby v ten deň s ním letel aj Lech Kaczyński, ktorý si to veľmi želal. Ten v katynskom lese bol už aj v roku 2007. Ale späť k Putinovi.

„Vraždy neďaleko mesta Katyň mali len jednu logiku – prebudiť v ľuďoch ich najpodlejšie inštinkty, poštvať proti sebe príslušníkov rôznych národov a prinútiť ich k slepej poslušnosti.“ Čo zostalo Slovákom zamlčané?

Ruský premiér Vladimír Putin počas návštevy poľského premiéra Donalda Tuska v Smolensku vyhlásil, že podľa jeho názoru bol katynský masaker poľských vojnových zajatcov v roku 1940 osobnou pomstou Stalina za zabitie v poľsko-sovietskej vojne v roku 1920. Sovietsky diktátor vraj nariadil popravu poľských dôstojníkov ako odvetu za smrť sovietskych zajatcov, ktorí v Poľsku umierali po prehranej vojne. Podľa ruského premiéra v poľských zajateckých táboroch kvôli hladu a chorobám zomrelo 32 tisíc sovietskych vojakov. Nič to ale nemení na tom, že Katyň bola zločinom.

„V priebehu desaťročí sa snažili skryť cynickými klamstvami pravdu katynskej popravy, ale bolo by to rovnaké klamstvo preniesť vinu na ruský ľud.“

Šiesta niť

„Buržoázia môže usmrtiť niektorých jednotlivcov, ale my dokážeme vyvraždiť celé spoločenské triedy.“

„Z celkového počtu obyvateľov v sovietskom Rusku, 100 miliónov, musíme získať na svoju stranu vyše 90 miliónov. Pokiaľ ide o tých ostatných, tam nemáme čo povedať. Tých treba zlikvidovať.“

Toto povedal Ovsei-Gershon Aronovich Radomyslskij v roku 1918. Pred popravou v roku 1936 kričal:

„Toto je fašistický prevrat! V Rusku prebehol fašistický prevrat!“

Alexander Solženicyn ale už pred rokmi vravel ako Putin:

„V tejto knihe môžete počuť oveľa viac hlasov ž*******ch, než ruských.“

200 rokov spolu

Siedma niť

Komu slúžil Lech Kaczyński? S politikou ani na východ, ani na západ, „ani s EÚ“, ani s USA…sám proti všetkým? Heslo „Kalkstein“.

Nežít se lží!

Dříve jsme se nesměli ozvat ani šeptem. Teď vydáváme a čteme Samizdat, a když se sejdeme v kuřárnách výzkumných ústavů, jeden druhému si z duše postěžujeme: «Co se jen oni nadělají hloupostí, kam nás to jen vedou! Chvástají se zbytečnými lety do vesmíru, zatímco doma je chudoba a bída; podporují nezákonné vlády ve vzdálených zemích, podněcují občanské války; vypěstovali si nepředloženě (a na náš účet) Mao Ce-tunga, teď nás proti němu poženou a my volky nevolky budeme muset jít; odsuzují, koho se jim zachce, zdravé zavírají mezi choromyslné – to všechno oni, a my jsme proti tomu bezmocní. »

Už v tom vězíme až po krk, už nás všechny zachvátila duchovní zkáza, fyzický zmar vzplane co nevidět a sežehne nás i naše dětí – a my se stále jen ustrašeně usmíváme a koktavě drmolíme:

«Jak tomu můžeme zabránit? Takovou moc nemáme! »

Tak beznadějně jsme už klesli, že za každodenní skývu chleba se vzdáváme všech zásad, své duše, všech snah svých předků, všech příležitostí pro své děti – jen abychom si neohrozili svou vratkou existencí. Nezůstala nám ani pevnost, ani hrdost, ani plamen v srdci. My se nebojíme atomové smrti, nebojíme se ani třetí světové války (třeba se před ní nějak schováme), my se jen bojíme projevu občanské statečnosti! Jen se neodtrhnout od stáda, neudělat krok samostatně, abychom se náhle neoctli bez bílé veky, bez plynových kamen, bez povolení pobytu v Moskvě.

Co do nás na politickém školení vtloukali, to se v nás ujalo, abychom si žili celý život dobře a pohodlně: prostředí, sociální podmínky, z nichž se nikdo nedostane, bytí určuje vědomí. Zač tedy můžeme? Za nic!

A přesto za to můžeme, za všechno! My si ale sami sobě lžeme, abychom se uchlácholili. Nikoliv oni jsou vším vinni, nýbrž my, jen a jen my!

Mnozí namítnou: «Ale vždyť opravdu nic nevymyslíme! Zavřeli nám ústa, neposlouchají nás, neptají se nás. Jak je donutit, aby nás poslechli?“

Přesvědčit je – to je nemožné.

Přirozené by bylo uspořádat nové volby, ale ty v naší zemi nebývají.

Na Západě znají lidé stávky, protestní demonstrace – my ale jsme příliš bojácní, my máme strach: cože, najednou položit práci a vyjít do ulic?

Všechny ostatní cesty, vyzkoušené v poslední době v trpké ruské historii, byly osudné – a tím spíše nejsou pro nás, těch opravdu nám není zapotřebí! Teď, kdy všechny sekyry dosáhly svého, kdy vše, co bylo zaseto, vzešlo, vidíme, jak zbloudili, jak se zmýlili ve svém přílišném sebevědomí ti mladí, kteří terorem, krvavým povstáním a občanskou válkou chtěli vytvořit spravedlivou a šťastnou zem. Ne, děkujeme pěkně, vy osvícenci! Teď už víme, že ohavné metody plodí ohavné výsledky. Naše ruce musí zůstat čisté!

Což se tedy kruh uzavřel? Není skutečně východiska? Nezbývá nám než nečinně čekat, až se najednou něco samo stane?

Ono se to ale nás nikdy samo nepustí, jestliže to budeme všichni každodenně uznávat, oslavovat a upevňovat a jestliže se neodpoutáme alespoň od jeho nejcitlivějšího místa.

Od Iži.

Když násilí vniká do pokojného lidského života, jeho tvář záři sebevědomím, na své vlajce má vepsáno s vykřikuje: « Já jsem násilí! Rozejděte se, ustupte, nebo vás rozdrtím!“ Avšak násilí rychle stárne, za pár let již není tak sebejisté, a aby se udrželo a zachovalo zdání moci, zvolí si nezbytně za spojence lež. Neboť: násilí se ničím jiným nezaštítí než lží a lež se může udržet jen násilím. Násilí neohrožuje každý den každého z nás svým těžkým spárem; žádá od nás jen, abychom byli poslušní lži a denně se lhaní účastnili: v tom se projevuje veškerá oddanost.

A zde leží, námi přehlížený, nejprostší a nejdostupnější klíč k našemu osvobození: osobní neúčast při lhaní! Třebaže lež vše pohltila, třebaže lež vším vládne, v tom nejmenším se však postavme na odpor: ať si vládne, ale ne s mou pomoci!

A to je východisko ze zdánlivě uzavřeného kruhu naší nemohoucnosti! To nejsnadnější pro nás a nejzhoubnější pro lež. Neboť když se lidé od lži odvrátí, přestane prostě existovat. Podobně jako nákaza může existovat pouze s lidmi.

Nedozráli jsme k tomu, abychom vyšli na náměstí a veřejně hlásali pravdu, abychom nahlas vyslovili, co si myslíme; je to sice hrozné, ale vyzývat k něčemu takovému nemá smysl. Odmítejme však alespoň říkat to, co si nemyslíme!

To také je naše cesta, nejlehčí a nejschůdnější při naší vrozené zbabělosti, daleko lehčí – je hrozné to otevřeně říci – než občanská neposlušnost po vzoru Gándhího.

Naše cesta jest : v ničem nepodporovat vědomé lež! Uvědomit si, kde je hranice lži (každému se zatím ještě jeví jinde), a od této snětivé hraníce ustoupit! Neslepovat odumřelé kůstky a šupinky Ideologie, nesešívat její shnilé hadry – a budeme překvapeni, jak rychle a bezmocně lež zmizí a jak to, co má být nahé, se také jako nahé světu ukáže.

A tak přes všechnu naši nesmělost nechť si každý vybere, zda zůstane vědomě sluhou lži (pochopitelně nikoliv z lásky k ni, ale proto, že chce uživit rodinu a vychovat děti – v duchu lži!), nebo zda přišel čas, aby se stal čestným člověkem, hodným úcty jak svých děti tak i svých současníků. Od toho dne pak napříště

– nenapíše, nepodepíše, nevytiskne za žádných podmínek jedinou větu, která podle jeho mínění zkresluje pravdu;

– nevysloví takovou větu ani v soukromé rozmluvě ani na veřejnosti, ani o své vůli ani na cizí popud, ani jako agitátor, učitel, vychovatel, ani v divadelní úloze;

– jako malíř, sochař, fotograf, hudebník či technik nezobrazí, nedoprovodí ani nevyšle do éteru jedinou lživou myšlenku, jedinou překroucenou pravdu, kterou jako takovou rozpozná;

– nebude nikdy ani ústně ani písemně citovat „představitele“‚ aby se zalíbil, aby se pojistil nebo aby jeho práce měla úspěch, jestliže s citovanou myšlenkou plně nesouhlasí nebo jestliže ona myšlenka s jeho prací přímo nesouvisí;

– nedá se přinutit, aby šel na manifestaci nebo shromáždění, je-li to proti jeho přání a vůli. Nevezme do roky a neponese transparent či heslo, s nímž plně nesouhlasí;

– nezvedne ruku, aby hlasoval pro návrh, s nímž se upřímně neztotožňuje; nebude volit sni veřejně ani tajně osobu, kterou pokládá za pochybnou nebo nehodnou důvěry;

– nedá se zahnat na schůzi, na níž lze očekávat vynucené a zkreslené projednávání otázky;

– opustí okamžitě zasedání, schůzi, přednáško, divadelní či filmové představení, jakmile uslyší od řečníka lež, ideologický nesmysl nebo nestoudnou propagandu;

– nepředplatí si ani nekoupí takové noviny nebo časopis, které přinášejí zkreslené informace a zamlčují podstatná fakta…

Nevyjmenovali jsme pochopitelně všechny možné a nutné způsoby, jak se lži vyhnout. Kdo se ale začne očišťovat, ten svým očištěným zrakem snadno uvidí i jiné příležitosti.

Ano, zprvu to nedopadne vždy dobře. Leckdo přijde dočasně o práci. Mladí, kteří chtějí žít podle pravdy, si tím velice zkomplikuji vstup do života: i školy jsou plné lží a je třeba vybírat. Kdo však chce být čestný ten si nemůže nechat zadní vrátka otevřená: dokonce ani v nejbezpečnějších

technických vědách nesmí nikdo z nás nikdy opomenout ani jeden z vyjmenovaných způsobů, z nichž každý znamená rozhodný krok – bud na stranu pravdy nebo na stranu lži, na stranu duchovní nezávislosti nebo duchovního nevolnictví. A komu se nedostává odvahy dokonce ani na záchranu vlastní duše, ten nechť si nezakládá na svých pokrokových názorech, nechť se nevychloubá, že je akademik či národní umělec, zasloužilý funkcionář či generál, ale nechť si řekne: jsem dobytek a zbabělec za kus žvance a trochu tepla.

Dokonce ani tato cesta, nejmírnější ze všech cest odporu, nebude pro nás třasořitky lehká. Přesto však je lehčí než sebeupálení nebo hladovka, plamen nesežehne tvé tělo, oči neprasknou žárem, a černý chléb s čirou vodou se pro tvou rodinu vždy najde.

Což nám jeden vskutku veliký evropský národ, námi zrazený a oklamaný národ československý, neukázal, že i proti tankům se může postavit nechráněná hrud, bije-li v ní důstojné srdce?

Že to bude nesnadná cesta? Ano, přesto však nejsnadnější ze všech možných. Bude to volba nesnadná pro tělo, ale jedině možná pro duši. Bude to nesnadná cesta, a přesto jsou už u nás lidé, dokonce desítky lidí, kteří po léta dodržují všechny ony body a žijí podle pravdy.

Nejde tedy o to jako první vykročit touto cestou, ale – připojit se! Tím lehčí a kratší bude nám všem připadat, čím svorněji a semknutěji se po ní vydáme! Budou-li nás tisíc; nic s námi nepořídí. Budou-li nás desetitisíce, pak naši zem nepoznáme!

Jestliže se budeme bát, pak si nesmíme naříkat, že nám někdo nedovoluje volně dýchat – pak jsme si tím sami vinni! Přihrbíme-li se ještě více a budeme-li dále čekat, pak naši přátelé biologové přispějí k tomu, jak číst naše myšlenky a ovlivňovat naše geny.

Jestliže se i potom budeme bát, pak jsme beznadějně ztraceni a zasluhujeme si tohoto Puškinova opovržení:

Nač je stádům darů svobody?
…
Jejich dědictvím z rodu na rod
je jen jařmo a bič.

Dne 12. února 1974, A. Solženicyn