Ide o článok, ktorý bol uverejnený v Rudom práve v spomínaný deň. Nechcem nijakým spôsobom hneď v úvode ovplyvňovať váš názor, ale prečítate si a tých paralel s dnešnou dobou, ktoré tam dúfam nájdete, tak tých tam je neúrekom. Btw Urobia to znova 😛

V létě minulého roku obrátila se komunistická strana na všechny dělníky bez rozdílu politické příslušnosti s výzvou, aby si podali ruce a proti sjednocené buržoazní reakci sjednoceně bojovali. Heslem bylo: „Sjednotit se, bojovat, zvítězit!“, heslo to hrdinné jarní stávky severočeských horníků. Výzva měla mezi dělnictvem velký ohlas, neboť vyjadřovala to, po čem statisícové zástupy pracujícího lidu z hloubi duše touží. Na mnohých místech se dělníci sblížili, rokovali a společně bojovali. A poznali, že to jde. Dnes běží o to, v započatém velkém díle urychleně pokračovat, docílit toho, aby si všude dělníci podali ruce, aby všude semkli své řady, aby všude vtělili svoji touhu po bojové jednotě v čin. A v prvé řadě vám, dělníci sociálně demokratičtí a českosocialističtí, platí naše přátelská slova. Soudruzi, uvažujte s námi.

Bylo zle, je hůř a má být ještě hůře

Říkají vám, že jste osvobozeni. Že máte svoji republiku. Že vládne demokracie. Že všechna moc pochází z lidu. Vaši předáci jsou v úřadech a ve vládě. Bez nich prý se ve státě nehne ani myš. Říkají, že tím se uskutečňuje účast vás, dělníků, na vládní moci. A výsledek? Vede se vám, jako ostatním dělníkům a všem pracujícím lidem, stále hůř. Nezdá se vám, že zde něco není v pořádku? Jaké je to osvobození, když lid je bez práce? Jaká je to „naše“ republika, když lidé mají hlad? Jaká je to demokracie, když páni mají bohatství a vy bídu? Jak to, že všechna moc pochází z lidu, když za každý projev nespokojenosti letíte z továrny a pak do kriminálu? Jaká je to účast na vládní moci, když tato moc vám přináší strádání a bohatým blahobyt? Není jasné, že všechny ty řeči o svobodě a účasti dělníků na moci neodpovídají skutečnosti? Ano! Dělníci byli třídou utlačenou a vykořisťovanou za Rakouska, dělníci zůstali třídou utlačenou a vykořisťovanou i v Československu.
Je snad pouze jeden rozdíl. Ten, že dnes jsou dělníci více utlačeni a více vykořisťováni než dříve a že místo německých pánů jsou u kormidla páni čeští.
Co jen lid musil zkoušet za uplynulá tři léta hospodářské krize! A nový, čtvrtý rok, začíná ještě hrůzněji. Kapitalisté chtějí letos provést to, co se zdá být nemožné: totiž ještě hlouběji srazit životní úroveň pracujících vrstev měst i venkova, chtějí u nás zavést balkánskou životní úroveň. I vládu si k tomu vyměnili. A nová Malypetrova vláda už v krátké době svého trvání ukázala, že jejím programem je program obětování doslova všech vrstev pracujícího lidu na oltář těch velkých a největších boháčů.

Novoroční nadělení vlády

Z programu této vládní koalice hrozí všem lidovým vrstvám, a zejména ovšem dělnictvu, ohromné nebezpečí. Hleďte jen, jakým přímo krupobitím protilidových činů se tato koalice uvedla, ač trvá teprve něco přes dva měsíce. Za tuto krátkou dobu nadělila lidu tohle:
Zrušila zbytek vánoční výpomoci a snížila platy a penze státním a veřejným zaměstnancům. Nad toto všeobecné snížení si ministr Bechyně došlápl na železničáře zvlášť a snížil úkolový paušál v železničních dílnách o 50 %, příplatek za stejnokroj o 20 % a jiné služební příplatky o 10 %. Zároveň týž Bechyně zdražil jízdné na drahách u žákovských lístků o 100 % a vyřadil z nároku na zlevněné dělnické jízdenky mnoho kvalifikovaných dělníků, zřízenců a drobných úředníků, jimž se tak cesta do práce a z práce zdraží několikanásobně. Aby však chudí lidé nemohli jinak laciněji cestovat, zavedli páni velké daně na autobusovou dopravu, čímž se tato doprava zdraží o 50 %. Ale to ani zdaleka není všechno. Tak zvýšili pro drobné obchodníky a živnostníky, kteří dosud od tohoto zvýšení byli osvobozeni, daň z obratu ze dvou na tři procenta, což znamená ročně 1100 miliónů Kč. Tak zvýšili všechny možné dávky a poplatky za úřední výkony u nejpoužívanějších druhů průměrně o 100 %. Tak zvýšili clo na kávu z Kč 9,50, resp. Kč 12,- na Kč 12,35, resp. Kč 15,60 za 1 kg, clo na čaj zvýšili ze 40 hal. na 87 hal. za 1 kg, clo na kakao zvýšili ze 40 hal. na 87 hal. za 1 kg a podobně na všechno ostatní koloniální zboží, čímž chtějí příjem z těchto cel zvýšit o 100 miliónů Kč ročně. Konečně zvýšili daň z obratu z piva o 5 hal. na litru, celkem o 50 miliónů Kč za rok.

Za vládou zaměstnavatelé a spekulanti

Třída proti třídě – tehdy jako dnes Toto snižování platů a zvyšování dávek, poplatku, daní a cel musí se projevit jednak v nové vlně snižování dělnických a zaměstnaneckých mezd a v nové vlně propouštění, jednak v nové vlně drahoty. To se také na celé čáře děje. Horníci v Rosících stávkují již třetí měsíc proti snížení mezd. Hornické mzdy byly od 1. ledna sníženy v Handlové. Vláda vypověděla kolektivní smlouvu a chce snížit mzdy horníkům ve velkém státním solném dole v Akně Slatině. V uhelném revíru severočeském už těžaři začali hromadně propouštět podle pražského paktu. V ostravskokarvínském revíru má být vyházeno deset až patnáct tisíc horníků. V kladenském revíru ohlásili těžaři omezení pracovních směn. Státní správa lesů a statků snižuje dělníkům mzdy o 5 %. Podle jejího příkladu jdou velkostatkáři v Čechách a snižují zemědělským dělníkům mzdy až o 26 %. Papírny a celulosky v celé republice vypověděly kolektivní smlouvu a žádají snížení mezd. A to vše je teprve začátek. Na řadu mají v nejbližší době přijít všechna průmyslová odvětví. Přitom je tento nový generální útok na mzdy a práci dělnictva všech odvětví tím neslýchanější, že zároveň stoupá drahota životních potřeb. Tak za druhou polovici roku 1932 stoupla průměrná maloobchodní cena hovězího o 5,50 %, maloobchodní cena amerického sádla o 15 %, maloobchodní cena vajec asi o 40 %, celkový životní index dělnické rodiny stoupl o 3,5 %.
A to jsme teprve na začátku!
Také vládní útoky teprve započaly. To, co vláda provedla za listopad a prosinec, je jen ukázkou. Další věci teprve přijdou. Především jsou připraveny nové daně. Zvýšení daně z masa n 10 hal. na jeden kg, celkem o 60 mil. Kč ročně. Nová daň ze žárovek, celkem 10 mil. Kč ročně. Zvýšení daně z vína, celkem o 20 mil. Kč ročně: Zavedení vojenské taxy /stará Kruppelsteuer/, celkem 20 mil. Kč ročně. Zvýšení daně z benzínu a ceny benzinové směsi, celkem o 100 ml.Kč ročně. Snížení provize trafikantům, celkem o 20 mil. Kč ročně. Dále se chystá útok na podpory v nezaměstnanosti. Podpory podle gentského systému mají se snížit asi o třetinu, sezónní dělníci, jako na příklad zedníci a tesaři, mají být z nároku na podporu vyňati vůbec. Neorganizovaným a z gentského systému vyloučeným nezaměstnaným se půjde i na ty žebračenky a nezaměstnaní se budou hnát do nucených pracovních kolon, kde budov muset pracovat za almužnu a bez nemocenského pojištění. Pak se chystá velké tažení na sociální pojištění. Hornické pojištění chtějí zašit, v nemocenském pojištění chtějí snížit nemocenské a zhoršit léčebnou péči. Velká rána se připravuje na nájemníky; jejich ochrana má být zmenšena a činže v chráněných dosud domech zvýšeny. Konečně vláda pracuje na revizi celého celního sazebníku, což při nynějším stavu nebude znamenat nic jiného než pronikavé zvýšení cel na všechny prostředky denní spotřeby.

Nejen hlad, ale i nesvoboda

První republika – náš vzor?! Zkrátka, kam se obrátíte, všude útok, všude vám berou, všude vás odírají, všude vás vysávají. A jak to stojí s vašimi politickými právy a svobodami? Podívejte se: Když se dělník ozve v závodě? Letí! Když nezaměstnaný má hlad a vytáhne na ulici, aby žádal kus chleba? Je zavřen! Když dělníci stávkují proti snížení mezd a propouštění? Vyrukují četníci! Když se dělníci sejdou na schůzi, aby o svých záležitostech rokovali? Rozeženou jim ji! Když si dělníci založí organizaci, aby se mohli bránit? Rozpustí jim ji! Když se malorolníci a maloživnostníci nechtějí dát exekvovat? Pošlou na ně četníky! Když si dělníci vydávají noviny, aby hájili své zájmy? Konfiskují i zastavují je! Když dělníci vydávají za týmž účelem leták nebo brožuru? Zabavují jej! A víte-li, že v této demokratické republice je sta a sta dělnických funkcionářů v kriminálech? Víte-li, že v této demokratické republice na tisíce a tisíce dělnických funkcionářů je už odsouzeno a kriminál na ně čeká? Víte-li, že na Slovensku bylo tisíce nezaměstnaných odsouzeno jen pro­to, že podali požadavky? Víte-li, že v této demokratické republice se do dělníků a rolníků častěji střílelo než v mnohé zemi bílého teroru? Víte-li, že zuřivé pronásledování všeho revolučního a poctivě proletářského bylo obzvláště zesíleno od nastoupení nové Malypetrovy vlády? Víte-li, že v tom je plán této vládní koalice: zavést vedle balkánské životní úrovně také balkánské politické metody, balkánský teror? Víte-li, že česká buržoazie, plivajíc na slavné revoluční tradice českého lidu a jeho národně osvobozovací zápas proti Rakousku, dnes po stránce národnostní učinila z tohoto státu nové vydání Rakouska, nový žalář národů? Víte-li, že tato buržoazie svou imperialistickou a národně utlačovací politikou žene národ do krvavé válečné katastrofy, v níž byste vy i vaši synové cedili krev pro slávu profitu svých vykořisťovatelů?
A oni se tím ještě chlubí!
A nyní považte: všechno to provádějí spolu s buržoazií vaši vůdcové. Vaši předáci – Meissner, Czech, Bechyně, Dérer, Franke, Beneš, Trapl – jsou členy Malypetrovy vlády. Vaši poslanci a senátoři jsou členy vládní koalice. Vaši sekretáři a úředníci provádějí direktivy této vlády. A nejenže to prostě všechno spolu provádějí, oni se tím dokonce chlubí. Četli jste přece ve svých novinách hotové chvalozpěvy na Malypetrovu vládu a na rozpočtovou sedmu, jejímiž členy byli český sociální demokrat Remeš, německý sociální demokrat Hackenberg a národní socialista Bergmann a jež navrhla vládě a parlamentu všechna zmíněná daňová, snižovací, celní a úsporná opatření, která tak krotě zasáhnou do živobytí každého pracujícího člověka. Zač nás mají? Jak odůvodňují svůj postup? Posviťme si na jejich argumenty.

Co je vyrovnaný státní rozpočet?

Říkají vám, že všechno, co dělali, dělají a budou dělat, činí proto, aby zabezpečili rovnováhu státního rozpočtu. Především je zde otázka: Co je to za molocha ten „vyrovnaný státní rozpočet“, že mu obětujete zájmy všeho pracujícího lidu? Říkají, že na vyrovnaném státním rozpočtu závisí také existence pracujícího lidu. To není pravda. Zkušenost učí, že životní postavení dělnictva závisí na tom, co si na kapitalistech v třídním boji urve, co si na nich vynutí. Nic víc a nic míň od nich nedostane, at‘ mají nebo nemají rozpočet v rovnováze.
Za druhé je tu otázka: Kdo rozvrátil státní rozpočet? Zřejmě kapitalistický systém a ti, kdož měli a mají v rukou moc. A třetí otázka už z toho samočinně vyplývá: Jak může dělnický vůdce nutit dělníky, aby na vlastní účet sanovali kapitalistický a kapitalisty rozvrácený rozpočet? Je jasné, že dělnický vůdce tak činit nemůže. Tak může činit jen zástupce kapitalistů. To je první principiální věc.

Kdo rozvrátil státní rozpočet?

Říkají vám, že státní rozpočet byl uveden z rovnováhy hlavně v důsledku velkých výdajů na nezaměstnané. To není pravda. Za tři roky hospodářské krize, tj. za léta 1930, 1931 a 1932, se vydalo na nezaměstnané – ne přímo na podporách, nýbrž hlavně na nouzové práce – 1.080 mil. Kč, tj. pouze 3% státních výdajů za uvedená léta. Naproti tomu se za tyto tři roky vydalo na militarismus 6.250 mil.Kč, na policii, četnictvo, soudy apod. 3.020 mi1.Kč, na církve a kněze 356 mil. Kč, na přímé subvence bankám a kapitalistickým podnikům 1.950 mil.Kč, na státní dluh okolo 7.000 mil.Kč, dohromady tedy 18.576 mil.Kč, tj. 52 % rozpočtových výdajů. To jsou bezprostřední zdroje rozpočtových deficitů, a ne nezaměstnaní!

Daně zatěžující chudinu nemusely být zvyšovány! První republika – náš vzor?!

Říkají vám dále, že museli sáhnout ke zvýšení řady daní, jimiž je zatěžována chudina, poněvadž z kapitalistů lze prý těžko více vymačkat. To není pravda. Kapitalisté platí dnes daleko méně daní, než platili dříve. Tak bylo na přímých daních a poplatcích vybráno v roce 1928 1.970 mil. Kč, v roce 1931 už jen 1.550 mil.Kč, tj. o 420 mil.Kč méně, kdežto na daních nepřímých se v roce 1928 vybralo 7.600 mil.Kč a v roce 1931 už 7.820 mil. Kč, tj. o 220 mil.více. Ještě horší je poměr pro rok 1933, kdy se předpokládaný výnos přímých daní snižuje na 1.294 mil.Kč, to jest proti roku 1928 o 676 mil. Kč méně, naproti tomu se však zavádí pro rok 1933 na 800 mil.Kč nových nepřímých daní, resp. zvyšují se o tok nepřímé daně. Je pravda, že kapitalisté jako celek mají v důsledku krize menší zisky. Ale je vůbec možno jejich ziskové ztráty porovnávat se stavem pracujícího lidu, jehož statisíce příslušníků ztratilo existenci? Není zřejmé, že kapitalisté by mohli platit, ale nechtějí? Není zřejmé, že daňové zatížení chudiny je zvyšováno právě proto, aby nemuseli platit boháči?

Platy drobných státních zaměstnanců nemusely být snižovány!

Říkají vám, že museli snížit platy státním a veřejným zaměstnancům, poněvadž je nutno nížit osobní výdaje. Ano, na osobních výdajích bylo možno ušetřit. Ale není pravda, že bylo nutno třeba jen o haléř snížit mzdy drobným státním a veřejným zaměstnancům. Kdyby se byly pronikavě snížily platy a penze generálům, ministerským radům, sekčním šéfům a podobným vysokým byrokratům, kdyby se byla zrušila kněžská kongrua a poplatky na církve, kdyby se byly zrušily tučné, do sta miliónů jdoucí diety pro vysokou byrokracii, kdyby se byly škrtly všechny možné, do desítek a desítek miliónů jdoucí korupční fondy – pak nebylo potřebí snižovat platy malým úředníkům, zřízencům a dělníkům. Snad vám namítnou, že snížení i tak „sociálně spravedlivě odstupňovali“. Nuže, to „sociálně spravedlivé odstupňování‘ vypadá tak, že nyní po snížení bere zřízenec 1. platové stupnice 751 Kč měsíčně a pan ministerský rada 1. platové třídy 6.587 Kč měsíčně!? Není tedy jasné, že drobným státním a veřejným zaměstnancům se snížily platy proto, aby mohly zůstat vysoké platy u velkých pánů?

Chudým se bere, bohatým dává

Říkají vám konečně, že při přípravě státního hospodářství na rok 1933 vůbec dbali zásady, aby především „dali ti, kdož mají a dostali ti, kdož strádají‘, jakož i že šetřili na všem, kde se ušetřit dá. Ani to není pravda. Na příkladu státních zaměstnanců jsme tuto „sociální spravedlnost“ už ukázali. A takových příkladů je mnoho. Tak např. jsou platy na církve letos větší než loni. Není jasné, že při dělání rozpočtu se neuplatnilo nic jiného než zásada „chudým vzít a bohatým dát“?
A, soudruzi, vaši vůdcové mají odvahu tímto dílem se chlubit, věru, nedovedu si představit větší výsměch! Slyším jejich další argumenty: Jo, nám také z mnohého srdce bolí a k mnohému jsme dali souhlas jen se zajatými zuby, vždyť my tam v té vládě nejsme sami, a abychom mohli pro lid něco prosadit, museli jsme na druhé straně udělat buržoazii ústupky, no a kdybychom my tam nebyli, byli by tam druzí a ti by to udělali ještě hůře a konečně co pak jsme nezachránili demokracii před úřednickou vládou? Nuže, zabývejme se i těmito argumenty.

Odírají nás – demokraticky

První republika – náš vzor?! Především onen argument se „záchranou demokracie“. Lidičky, snižujeme vám platy. Vyhazujeme vás z práce. Zařazujeme vás do trestaneckých kolon, napařujeme vám nepřeberné daně, zavíráme vás do kriminálů, sem tam do vás i střílíme – ale radujte se, neboť hle, zachraňujeme demokracii, děláme to parlamentně, podle ústavy. Vskutku, v tom a v ničem jiném nespočívá jádro řečí o „záchraně“ demokracie. Vykřikují do světa: Velký úspěch parlamentu a parlamentarismu! V čem, pro pána jána? Inu, v tom, že snížení platů státních zaměstnanců a nové tíživé daně navrhla – parlamentní rozpočtová sedma. Volají u všech patníků: Zachránili jsme demokracii! Jak to? – Inu tím, že to odhlasujeme sami. Necítíte, soudruzi, že nebýt to tak tragické, bylo by to neskonale směšné?

Menší zlo

Nebo ona, s výše uvedeným příbuzná „teorie menšího zla“. Říkají vám: Buďte rádi, že to tak dopadlo. Kdybychom nebyli na to přistoupili, přišly by ještě horší věci. Ale vždyť touto teorií se dá vlastně krýt všechno! A vidíme to také, jak v malém tak i ve velkém. Když někde fabrikant snižuje mzdy a chce na příklad 10 procent, říkají: Dělníci, nedá se nic dělat, kdybychom šli do boje, mohli bychom to prohrát a továrník by pak žádal ještě víc. Přistupme raději na těch 10 procent, abychom se uchránili horšího. Když pak za čas přijde zaměstnavatel znovu, tu si páni myslí, že dělníci už na prvé snížení zapomněli, a hra se opakuje znova. Nebo při propouštění: Napřed propustí fabrikant deset dělníků; na to se „v zájmu záchrany před větším zlem“ přistoupí; pak vyhodí padesát, větší zlo se tedy stalo skutkem, no ale ve fabrice je ještě dvě stě dělníků, kteří mohou být vyhozeni, takže o nové větší zlo zase není nouze. A i tehdy, když fabrikant vyhodí zbývajících dvě stě dělníků, ještě tehdy se nějaké větší zlo najde: pak už sice nemá koho více vyhazovat, ale což nemůže snad později znovu zahájit výrobu? A větší zlo je zase na programu: Dělníci, buďte hodní, nebuřte se, nebo fabrikant, až začne pracovat, by vás nepřijal zpět. Když předloni brali státním zaměstnancům část vánoční výpomoci, nemluvili k ním takto? S krvácejícím srdcem vám působíme toto zlo, ale ono je to vlastně menší zlo, proti tomu, co by vás čekalo, kdybychom vám museli snižovat platy. Ted‘ jim snížili platy a říkají jim: Bolí nás to víc, než vás, ale co vám nyní bereme, to znamená menší zlo proti tomu, co by… ba vlastně ani nevíte, před jakým větším zlem jste stáli, že totiž ve státní kase na prvního nebylo na výplaty. A tak nám poděkujte, že jsme vás před tímto větším zlem zachránili. A ve velkém? Podívejte se do Německa: Když rostl Hitler, když vládl Brüning, říkali: Nebojujte proti tomu, to je menší zlo, volte Hindenburga, abyste se zachránili před fašismem. A Hindenburg pak povolal Papena a Schleichera a má Hitlera stále v rezervě.

„Někdo to dělat musí, dělejme to raději my!“

Nebo onen „argument“: Kdybychom tam nebyli my, budou tam druzí a udělali by to ještě hůře. Co na to říci? Třeba tohle: Dejme tomu, že jsme ve společnosti dělníků. Tito dělníci jsou přepadeni rotou lupičů. Myslím, že první mou povinností bude, abych dělníky zavolal do houfu a abychom se společně bránili. Je možné v tom případě, když by nás bylo málo a neměli bychom zbraně a když by naproti tomu lupiči byli dobře ozbrojeni, že by nás přemohli a obrali. Ale z toho bychom si vzali poučení, že po druhé musíme již ve větším houfu, že musíme být opatrnější, že musíme být lépe vybaveni a že se musíme naučit lépe bránit. Co byste však řekli, kdyby vám někdo navrhl tohle: Vyšleme své zástupce do roty lupičů, aby tam hájili naše zájmy. Neučiníme-li tak, můžeme si to jen pohoršit. Neboť hle, krást a loupit budou tak i tak, a když tam nebudeme my, budou dokonce krást ještě víc. Kdybyste takové rady poslechli a byli po druhé lupiči přepadeni, pak by vám vaši „zástupci“ mohli říci: Co chcete? Buďte rádi, že to tak dopadlo. Kdybychom nebyli při tom my, okradli by vás druzí, a to ještě víc. Smějete se tomu přirovnání? Nesmějte se, soudruzi, podstata argumentace vašich předáků je na chlup stejná!

Na ten obchod doplácí pracující lid

Do stejné kategorie patří konečně tento argument: Abychom něco vymohli pro chudé, museli jsme v něčem udělat ústupky bohatým. Na to se dá odpovědět obdobou oné zlodějské historky: Aby ti něco mohl dát, musel ti mnoho ukrást. Vskutku; i kdybychom připustili zásadu těchto „vzájemných ústupků“ mezi buržoazií a proletariátem, pak tento kompenzační obchod vypadá v praxi takhle: „Vymohli“ nezaměstnaným jednu žebračenku týdně /a o tu se musí nezaměstnaní rvát!/ a za to sanovali banky, vrazili do militarismu a na potlačovací aparát miliardy a miliardy a rozdávali vůbec subvence o sto šest. Nebo: „zvýšili“ daň z tantiém a důchodů, ale dvacetkrát tak velké daně navalili na chudinu. A tak to chodí ve všem: proletariátu se ukáže, jen ukáže, ani nedá okoralá kůrka a buržoazii se servíruje pečená husa. Ale je vůbec vyloženou nepravdou tvrdit, že by ústupky proletariátu vůči buržoazii měly za „kompenzační“ následek ústupky buržoazie vůči proletariátu podle obchodnické zásady „leben und leben lassen“ („žít a nechat žít“, pozn. red.). Opak je pravdou: Čím více proletariát ustupuje, tím nenasytnější je buržoazie, a čím více proletariát na buržoazii útočí a dotírá, čím více bojuje, tím větší má šance, že buržoazii donutí k ústupu. Podívejte se věci na kořen! První republika – náš vzor?!
To přece zná každý třídně uvědomělý dělník. Jak to přijde, že vaši předáci na to a na mnohé jiné „zapomněli“? Jak to přijde, že vám vnucují všechny možné oběti, tu pod záminkou, že je to v zájmu rozpočtu a měny, onde zase pod záminkou, aby vás uchránili od většího zla, tu zase pod záminkou, že tím na buržoazii docílili na druhé straně ústupky, anebo konečně i pod takovým „argumentem“, jako že někdo vládnout stejně musí, a kdyby to nebyli oni, že druzí by byli ještě horší? Jak si vysvětlit celý tento myšlenkový pochod, který plivá v tvář všemu socialistickému, který je na hony vzdálen marxismu, který nemá nic společného ani s nejprimitivnějším třídním instinktem toho nejzaostalejšího dělníka? Myslíte, že ti předáci jsou hloupí? Nebo že jsou slepí? Anebo že se mýlí? Ani to, ani ono, soudruzi. Oni se prostě rozešli s dělnickou třídou, oni přešli na druhou stranu barikády, oni se spřáhli s pány. Většina z nich už nedovede ani myslit jako dělníci. Oni s buržoazií už tak srostli, že sami převzali její ideologii. Většina z nich myslí mozkem měšťáka, dívá se na svět očima neproletáře, posuzuje věci ze stanoviska vládnoucí třídy. V tom, soudruzi, vězí rozluštění hádanky. Nazříte-li problém svých předáků z tohoto konce, pak vám okamžitě bude mnohé ostatní jasné. Vzpomenete si především na staré lidové přísloví, že dvěma pánům nelze sloužit. Jen někteří pobožní katolíci zapalují jednu svíčku pánubohu a druhou ďáblu. Ve skutečném životě platí vždy: bud‘ – anebo! Pochopíte dále, že kdo se zapsal buržoazii, nemůže sloužit vám, proletářům, nemůže být vaším vůdcem, nýbrž jen svůdcem. Přijdete-li na to, pak pochopíte, že je marné čekat spásu od nich, že je marné čekat vysvobozující slovo a čin z této strany. A pochopíte-li tohle vše, pak už samočinně přijdete k názoru, že musíte s nápravou začít sami, že musíte hledat východisko z nynější situace sami, přes všechny obtíže a všechna protivenství. V čem je východisko z nynější spletité situace pro všechny dělníky bez rozdílu, pro celou dělnickou třídu? V čem je konkrétně záchrana před hrozícím nebezpečím balkánské životní, sociální a politické úrovně v Československu? Záchrana vězí v uskutečnění hesla: Sjednotit se, bojovat, zvítězit!

Vskutku, sjednocená a bojující dělnická třída je mocí, které neodolá nic. Představte si to na několika příkladech.

Horníci na Rosicku stávkují proti mizení mezd již třetí měsíc. Pevně, jednotně. Zároveň útočí těžaři i na ostatní revíry: v Ostravě už snížili mzdy a chtějí nyní hromadné propouštět. Na severu činí pokusy o propouštění. Na Kladně už snížili mzdy a chtějí vysazovat. V Handlové snížili mzdy, stejně tak ve všech ostatních menších revírech. Představte si nyní, že by si horníci všech anebo aspoň těch nejdůležitějších revírů řekli: dost! A nyní se tomu všichni jako jeden muž vzepřeme. Představte si, že by ty nejdůležitější revíry zarazily tak pevně a jednotně jako loni na jaře Mostecko a nyní Rosicko. Že mají těžaři zásoby uhlí na haldách? A což při těch haldách nejsou horníci? Že by snad fabrikami a ostatní mohli zatím koupit uhlí za hranicemi? A což to uhlí by sem přiletělo? Nejsou tu železničáři, také proletáři? A konečně, není zde ostatní dělnictvo, které by nemlčelo? Zkrátka, jednotná stávka horníků všech revírů v Československu by byla takovou silou, že by zahnala těžaře na ústup a na hodnou chvíli by jim vzala chuť k útokům. A věřte, dlouho by taková stávka netrvala!
Buržoazní republika – takovou nechceme! Jiný příklad: V Praze stály dvě kovodělné fabriky, Walter a Podhájský. Dělníci byli poraženi. Muselo se tak stát? Nikterak. Představte si, kdyby se byli do toho vložili kováci ostatních pražských fabrik. Copak neměli a nemají k vyrovnání dost vlastních účtů s vlastními zaměstnavateli? Jistěže ano. A kdyby je byli předložili k proplacení právě ve chvíli, kdy Waltrovka a Podhájský stály, bylo by bývalo pomoženo všem pražským kovákům. Jednotná stávka pražských kováků, správně vedená, by pánům pořádně zatopila. A kdyby nestačili pražští kováci sami – což nejsou kováci na Kladně, v Berouně, v Mladé Boleslavi, v Hradci Králové, v Plzni? Jsou, a zaměstnavatelé mají u nich také mnoho vroubků. A představte si na okamžik, že by tak v celých Čechách kováci udeřili na stůl! Nemyslíte, že by se dělníkům hned začalo volněji dýchat?
Nebo státní zaměstnanci, najmě železničáři a pošťáci. Oškubali je jako slípku. Nezdá se vám, že by partie dopadla jinak, kdyby železničáři začali tak jako minulý týden v Přívoze a v případě potřeby šli i dál? Pak by to bylo také v parlamentě vypadalo při hlasování o státních zaměstnancích jinak, kdyby k tomu rvát. Každý buržoazní utřinos nad nimi ohrnuje pysk. Hoj, kdyby tak jako jeden muž vyšli na ulice, kdyby tak i dělníci v závodech se k ním přidali – co myslíte, troufal by si pan Baxa nebo Zenkl před nimi bouchnout dveřmi? Co myslíte, odvážil by se pak Zenkl hnát je na nucenou práci za 50 Kč týdně? Co myslíte, našel by pak pan Czech podporu? Myslím, že ano.
Anebo poslední příklad: Dělníci jsou na každém kroku pronásledováni, honěni. V závodě i mimo závod za otevřené slovo letí často z práce a ještě častěji do kriminálu. Kdyby se za takto postiženého dělníka postavil celý závod a po případě několik závodů v místě? Kdyby tak dělníci několikrát po sobě v případě potřeby nechali práce a vyšli na dvůr nebo do ulice? Nemyslíte, že by bylo možno naučit pány móresům? Nemyslíte, že by si to napříště bedlivěji rozvážili, než by někoho vyhodili z fabriky nebo vsadili do kriminálu? Myslím, že ano.

Nečekat na nic a začít hned

A tak bychom mohli pokračovat dlouho. Není prostě příkladu, kde by dělnická jednotnost a solidarita, postavená pevně a odhodlaně proti zvůli třídního nepřítele, nepřivodila přesun sil ve prospěch dělníků. Namítnete ovšem: Ano, to je všechno velmi pěkné, ale jak docílit té jednotnosti a solidarity. Jak docílit na příklad, aby nyní všichni horníci naráz udeřili. Jak by bylo možno k něčemu podobnému přivést pražské kováky atd. Ano, tu jsme právě u jádra věci. Uvažujme. Kdo zdržuje dělníky od sjednocení a boje? Jsou to komunisté? Ne! Naopak, ti, jak známo, k tomu vždy nabádají a pracují. Jsou to tedy dělníci neorganizovaní? Ve většině případů také ne. Ale dělníky od sjednocení a boje zdržují hlavně vaši předáci a vaše organizace. Vždyť‘ to sami z vlastní zkušenosti víte, že vám přímo zakazují jít s ostatními, že vás za to dokonce pronásledují, vylučují a mnohdy i chleba zbavují. Kdyby této brzdy a tohoto nátlaku nebylo, pak by se dělníci snadněji poznali, snadněji sešli, snadněji by si podali ruce a táhli za jeden provaz! A nyní stojíme před otázkou: Můžete doufat, že se jednou vaši předáci vzpamatují a budou dělat to, co považujete za potřebné? Můžete zejména čekat, že jednoho dne vaši vůdcové nebudou klást překážky sjednocení dělnictva v boji proti buržoazii, ba snad dokonce sami na tom budou spolupracovat? Nemůžete. Nedočkali byste se toho prostě. Je to smutné, ale je to pravda. Co tedy zbývá? Aby to každý z vás udělal sám na místě, kde je; tam, kde žije a pracuje. Aby podal svým spoludruhům ruce, šel s nimi bok po boku, táhl s nimi za jeden provaz, vystoupil s nimi solidárně a společně s nimi bojoval proti společnému nepříteli za společné požadavky. To, soudruzi dělníci sociálně demokratičtí a národně socialističtí, je dnes příkaz doby. To historické okamžiky dnes od vás očekávají. My komunisté vám všude nabízíme svoji pravici. Klement Gottwald v roce 1937

Vy znáte všichni, že vaši předáci se vždy zuby nehty bránili bojovému sjednocení dělnictva. Ve vašich organizacích pořádají hotové pogromy na všechny poctivé dělníky, kteří mají odvahu vystoupit, kritizovat své vůdce a mluvit pro jednotnou frontu. A zejména běda těm vašim kamarádům, kteří od slov přejdou k činům a svým spoludělníkům podají ruku k boji za společnou věc. Jsou vašimi vůdci nemilosrdně pronásledováni, ba často i existence zbavováni. Mnohý z vás to pocítil na vlastní kůži. A nyní najednou přicházejí vaši předáci a „nabízejí‘ nám „pakt o neútočeni“. Prý se nemáme starat o to, co dělají, prý máme ke všemu, co podnikli, podnikají a ještě podniknou, mlčet, a jednotná fronta prý je hotova. Nuže, soudruzi, představujete si takto jednotnou frontu vy? Myslíte, že dělnické třídě by bylo pomoženo, kdybychom ke všemu, co se na pracujícím lidu páše a co vaši předáci – bohužel – spoluprovádějí, mlčeli, kdybychom proti tomu nebojovali? Nepředstavujete si naopak, že základem jednotné fronty musí být právě nejostřejší boj proti útokům na lid, proti jeho zbídačování a zotročování? Vaši předáci pokrytecky vykládají, že „paktem o neútočení“ prý chtějí zabránit „bratrovražednému boji“ mezi dělnictvem. Je to pravda? Neorganizuje bratrovražedný boj právě ten, kdo spolupracuje s třídním nepřítelem, kdo navaluje na lid nové daně, kdo mu snižuje nebo pomáhá snižovat mzdy, kdo láme stávky, dává rozpouštět dělnické organizace, kdo dělníky zavírá do kriminálu a dává do nich dokonce střílet? Vskutku! Jim neběží ani o jednotnou frontu, ani o zastavení „bratrovražedného“ boje. Jim běží o to, zmást, poplést vás, ztížit tvoření jednotné fronty. Oni vědí, že my nemůžeme a nebudeme k jejich protilidovým činům mlčet. A dělají svoji nabídku „paktu“ proto, aby pak mohli k vám přijít a říci: „Hleďte, nabídli jsme komunistům jednotnou frontu a oni odmítli. Nemůžete tedy s nimi mít nic společného.“ Úmysl je však příliš průhledný, než aby mohl byt‘ jednoho z vás oklamat!

Naše návrhy

Co dělnická třída jako soli potřebuje, není vzájemné pardonování předáků, není krytí činů těch, kdož přešli na druhou stranu barikády, nýbrž společný boj proti společnému nepřiteli za společné požadavky. A k tomu vám, soudruzi, podáváme ruku! Hle, máme tyto konkrétní návrhy:

Pro dělníky v závodech

V každém závodě zaměstnavatel něco proti vám peče. Všude vám hrozí bud‘ snížení mezd, nebo propouštění, nebo obojí a různá jiná protivenství. Uvažujte, jak by to vypadalo, kdybyste šli všichni společně. A nezůstaňte jen při uvažování. Sejděte se na závodní schůzi, rokujte, vytyčte si heslo: „Ani muže ze závodu, ani haléře ze mzdy“, a slibte si navzájem: „Jeden za všechny, všichni za jednoho!“ Jděte k zaměstnavateli, předložte mu požadavek, aby do konce roku 1933 nebyl ze závodu nikdo propuštěn a aby nebyly sníženy žádné mzdy, a zavažte se: Jakmile zaměstnavatel na někoho z nás sáhne, nedáme si to líbit, zburcujeme celou fabriku a budeme se vhodnými prostředky bránit. Když to uděláte vy, když totéž udělají v sousedních fabrikách, když se ve svém postupu vzájemně dohodnete a když skutečně všude na každý útok zaměstnavatele odpovíte rázným odporem – pak, soudruzi, poznají páni, co je dělnická solidarita.

Pro nezaměstnané

Většina z vás nemá ani tolik, abyste se jednou denně nasytili. Vy i vaše rodiny doslova hladovíte, při plných výkladech, při plných skladištích, při hýřivém blahobytu pánů. Je vás téměř miliónová armáda. Začněte tuto armádu sjednocovat a formovat každý u vás v místě. Když se tak stane na tisíci místech – a všude jsou nezaměstnaní – pak to bude proud, který už něco zmůže. Žádejte všude zkrácení pracovní doby při vyrovnání mezd a zavedení pravidelné podpory všem nezaměstnaným na účet státu a zaměstnavatelů. Dokud ta nebude zavedena, žádejte všude na obcích i na úřadech minimální podpory. Nezaměstnaní žádají ovšem v prvé řadě práci, ale práci za řádnou mzdu a s nemocenským pojištěním, a co nejrozhodněji odmítají nucenou práci za almužny a žebračenky. Když všichni nezaměstnaní v každém místě se sejdou, když si takto své požadavky vytyčí, když si zvolí ze svého středu akční výbor a důvěrníky, když hromadně vytáhnou ven, když pro svůj boj získají také část dělníků v závodech, jakož i malých živnostníků a rolníků, když toto udělají v každém místě, když se spojí také v okresním měřítku a v případě potřeby zburcují celý okres, pak páni budou mít před nimi a jejich požadavky respekt!

Bohatým vzít, chudým dát!

Navrhujeme nezaměstnaným, aby se v každé obci domáhali zjištění, který z místních boháčů dluží daně a přirážky, a aby se dožadovali jejich exekuce ve prospěch nezaměstnaných. Navrhujeme jim dále, aby v obci zjistili všechny boháče, rozvrhli na každého přesný příspěvek ve prospěch nezaměstnaných a stáli na svém tak dlouho, až každý boháč zaplatí. Navrhujeme nezaměstnaným, aby v každé obci zjistili, kde jsou velká skladiště různých životních potřeb a domáhali se, aby z těchto zásob byly nezaměstnaným dány příděly bud‘ zdarma, nebo za minimální cenu. Navrhujeme jim konečně, aby se ve všech obcích domáhali, aby obecních peněz, které jdou na církevní hierarchii, na militarismus, na luxus a podobné zbytečnosti, bylo použito na podporu nezaměstnaných. Když nezaměstnaní v každé obci budou mít obě oči otevřeny, když nebudou nečinně chodit kolem velkých bohatství a velkých, kazících se zásob životních potřeb, když všude na ně hodně zřetelně prstem ukáží, pak se uvidí, že je zde hmotná možnost vyhovět jejich spravedlivým požadavkům, že jsou zde k tomu prostředky. Jen se musí bohatým vzít a chudým dát! Budoucnost patří socialismu a komunismu!

Pro chudé nájemníky

Nájemníci v nových domech nemohou unést vysoké činže. Nájemníkům ve starých domech hrozí zvýšení činží. Co je bližší než společná obrana, společný boj? Navrhujeme proletářským nájemníkům, aby se sešli podle míst, čtvrtí, ulic, po případě bloků domů, zvolili si akční výbor a žádali na domácích pánech v no­vých domech snížení činží a ve starých domech prohlásili, že na žádné zvýšení činží nepřistoupí a vyšší činže platit nebudou. Tam, kde by se domácí páni v nových domech neměli k řeči, bylo by možno s mimi mluvit jinak, podle hesla: „Napřed jídlo, pak činže!“ Kdyby takto postupovali nájemníci ve všech místech, pak by jistě klesly činže v nových domech a pak by si páni také rozmysleli zrušit ochranu nájemníků ve starých domech. Pak také by to nebylo tak jednoduché s vystěhováním chudých nájemníků.

Pro malorolníky a živnostníky

Desetitisíce z vás už přišlo na buben. Další desetitisíce tento osud čeká. Dáte dobrovolně hlavu na špalek? Ne! Budete se bránit po vzoru dělníků: Všichni do houfu! Navrhujeme vám, abyste se v každé obci sešli, zvolili akční výbor a žádali na berním úřadě, aby vám, kteří platit nemůžete, byly odepsány daně a zejména aby exekutor do obce nevkročil. Ve vsích, kde malorolníci mají propachtovanou panskou půdu, navrhujeme jim, aby si společně došlápli na statkáře a řekli mu, že tak vysoké pachty platit nemohou, a stáli na tom, až sleví. Máme na 15.000 obcí, kde všude jsou poměry stejné. Kdyby jen v části těchto obcí malorolníci a maloživnostníci postupovali podobně – a dělníci a nezaměstnaní jim při tom všude pomohou -, pak by na našich vsích bylo jistě méně exekucí.

Pro drobné spotřebitele

Politika vládní koalice žene ceny do výše. Výdělky klesají, mnohdy nejsou žádné, ale drahota stoupá. Zvyšují daně, cla, poplatky, dávky, zřizují kartely a syndikáty a odírají lid bez nože. Dosud jim to probíhalo úplně hladce. Páni si mysli, že mohou lid stříhat jako ovci. Je nejvyšší čas, aby jim bylo dáno na srozuměnou, že vše má své meze, i trpělivost lidu. Navrhujeme všem proletářským spotřebitelům, aby se všude sešli a na schůzi nebo demonstraci hodně zřetelně protestovali proti zbídačovacím činům vládní koalice. Doporučujeme však, aby nezůstali pouze při tomto protestu, ale aby zjistili v každé obci, kde jsou velké zásoby životních potřeb u fabrikantů a velkoobchodníků, aby žádali u obce nucený výkup těchto zásob za režijní cenu a jejich prodej za režijní cenu prostřednictvím spotřebitelských družstev a drobných obchodníků. Kdyby se tak stalo v širokém měřítku, pak by drahota klesla a páni by nemohli tak nestydatě s bídou lidu spekulovat a navalovat naň stále nová a nová břemena.

Pro všechny

A konečně máme ke všem poctivým dělníkům a pracujícím lidem tento návrh: aby všude bojovali za svá politická práva a svobody. To znamená, aby se dělníci v závodě postavili za dělníka, který byl ze závodu vyhozen jen proto, že hájil právo své a svých druhů. To znamená, aby se pracující lidé v každém místě postavili za dělníka, za nezaměstnaného, za malorolníka, který je pronásledován a vláčen po kriminálech jen proto, že proti pánům bojoval. To znamená, aby se pracující lid všude postavil a bránil proti všem formám národnostního útisku. To znamená, aby se pracující lidé nedali zmást a pochopili, že útoky třídního nepřítele a jeho státního aparátu na komunistickou stranu, na Rudé odbory a ostatní proletářské revoluční organizace jsou útoky na jejich politická práva a aby proto tyto organizace hájili. Navrhujeme všem dělníkům bez rozdílu, aby teroristickému řádění buržoazie a jejích orgánů postavili mocnou hráz. Aby k tomu nemlčeli. Aby se ozvali. Aby protestovali. Aby se všude domáhali práva na ulici, svobody slova, svobody shromažďování a spolčování, aby si nedali brát právo na stávku. Dnes si mysli každý byrokrat, že je poloviční pánbůh, a podle toho také s lidmi orá. Kdyby však všude, se všech stran se ozval proti tomu protest a povstal odpor – pak by se páni naučili s lidem jednat slušněji.

Hle, to jsou naše návrhy. Posuďte sami, jsou-li správné. Zdali je možno, aby si ve všech těchto a mnoha jiných případech všichni pracující lidé bez rozdílu podali ruce, společně postupovali, společně bojovali. Myslím, že ano. To je cesta k východisku. To je prostředek, jak prolomit železný kruh, jímž buržoazie dnes všechen pracující lid svírá. To je způsob, jak uskutečnit naše heslo: „Sjednotit se – bojovat – zvítězit!“

Kamarádi, dělníci sociálně demokratičtí a národně socialističtí, uvažujte s námi. A jednejte!

Klement Gottwald Rudé právo, 8. ledna 1933

Na záver ešte jedna paralela od Edvarda Beneše. Toto po návrate z Moskvy v decembri 1943 povedal K. Gottwaldovi:

„Budete nejsilnějším prvkem v novém režimu. A já ten prvek budu vždy podporovat… Bude-li naše dohoda upřímná a čestná, pak budou komunisté a Beneš znamenat sílu, kterou nikdo nezdolá.“